Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně
Známý výrok Emmanuela Kanta zní celý takto: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Že pozorování přírody vede přemýšlivého člověka k poznání Boží existence – jak dosvědčuje nejen apoštol Pavel nebo T. G. Masaryk – jsem již zmiňoval v jednom z minulých článků. Nyní bych se tedy chtěl zamyslet nad druhou věcí z uvedeného Kantova citátu, která je důkazem Boží existence: mravním zákonem v nás.
Nejprve si všimněme, že jakmile se například pomlouvá, činí se to za zády a tajně; případně se onen pomlouvač snaží před sebou i druhými své pomlouvání ospravedlnit tím, že to činí v zájmu nějakého dobra. Anebo když je někdo užvaněný, neustále jen „mele pantem“ a druhým ani moc nenaslouchá, neřekne o sobě, že je sobec, nýbrž že je společenský. Vidíme zde potřebu vymlouvat se ze svých vin. Když někomu z rodiny sním jeho zákusek, který si schoval v lednici na později, mám potřebu to nějak obhájit. A naopak: když někdo z rodiny sní takový schovaný zákusek mně, s hořkostí to vnímám jako něco, co se nedělá. V obou případech se dovoláváme něčeho vyššího, co potvrzuje správnost našeho jednání: buď „práva“ sníst svůj vlastní zákusek kdy chci, či „práva“ sníst cizí zákusek v okamžiku, kdy na něj mám tak strašnou chuť a ten druhý na něj chuť neměl, když ho nechal v lednici…
Je jisté, že s tímto mravním zákonem v nás a vlastním svědomím se střetl úplně každý. Buď nám svědomí potvrzuje, že naše myšlení a jednání je s tímto zákonem v souladu, nebo naopak nás vlastní svědomí usvědčuje, že naše myšlení a jednání s tímto zákonem v souladu není.
Za povšimnutí dále stojí, že se tak neděje v závislosti na našich osobních zájmech, přáních či potřebách. Právě naopak je tento zákon často v konfliktu s našimi zájmy, přáními a potřebami. Hraje proti nám. Stojí tedy nad námi.
To platí jak pro jednotlivce, tak pro lidské společnosti. Často se v historii nějaká společnost snažila nastavit pravidla podle svého – podle svých idejí a zájmů. V živé paměti ještě máme nacismus a komunismus, pro naše dávnější předky to byl svého času i římský katolicismus. Přesto se jim tento mravní zákon ohnout nepodařilo: pronásledování a zabíjení nepřátel těchto ideologií (ať už Židů, homosexuálů, duševně chorých či sedláků, podnikatelů a inteligence - nebo kdysi protestantů jako kacířů), přestože bylo vydáváno za dobré, se dobrým nestalo. Vidíme tedy, že tento mravní zákon není služebníkem ani jednotlivce, ani nějakého společenství. Není služebníkem lidstva.
Podívejme se na příklad, kdy mravní zákon bývá vždy v rozporu s našimi zájmy – ať už se zájmy jednotlivce, nebo lidské společnosti. Jedná se konflikt s pudem sebezáchovy. Kdyby mravní zákon byl pouze nějakým evolučním produktem lidstva, byl by s pudem sebezáchovy vždy v souladu. To však není pravda. Jednat mravně velmi často znamená překonat pudy svým rozhodnutím a vůlí. Jednat mravně velmi často znamená obětovat se. Obětovat něco svého ve prospěch někoho, někdy dokonce obětovat svůj život.
Existence zákonů obecně je dobrá a obyčejná lidská zkušenost nás učí, že nerespektování zákonů člověku dříve nebo později přinese zasloužený trest. Když budu na silnici porušovat povolenou rychlost nebo budu krást, dostanu pokutu nebo skončím ve vězení. Když budu ignorovat přírodní zákony a navzdory gravitaci zkusím vyletět z okna, skončím v nemocnici nebo na hřbitově. A stejné je to s tímto mravním zákonem v nás. Jeho ignorováním si vysloužíme trest.
Zákony jsou přirozeně obrazem zákonodárce, a tak nás nepřekvapuje, že jsou naše lidské zákony nedokonalé. Přírodní zákony a tento mravní zákon jsou však dobré a dokonalé, protože zde je onen zákonodárce dobrý a dokonalý – Bůh. Je-li tedy dobré a žádoucí dodržovat naše nedokonalé zákony lidské a platí-li, že přes veškerou nedokonalost lidské spravedlnosti se nám porušování lidských zákonů nakonec vymstí, tím spíše je dobré a žádoucí dodržovat tento vyšší zákon mravní, protože Ten, kterému se za jeho dodržování budeme zodpovídat, je nejen dobrý, ale také dokonale spravedlivý.
Stanislav Lorenc, kazatel Křesťanského společenství K. Šenov