Nežijeme v ideálním světě. Každý nějak tušíme, jak by ideální svět měl vypadat, možná většina z nás by si v něm přála žít, ale nežijeme v něm. Tento rozpor mezi touhou a tvrdou realitou vede některé lidi k odmítnutí myšlenky, že existuje Bůh. Vždyť kdyby nějaký Bůh – dobrý, spravedlivý a všemohoucí – existoval, svět by musel vypadat jinak (nebyla by nespravedlnost, nebyly by nemoci a trápení, války, vraždy, násilí; lidé by si neubližovali a nebyli by sobečtí…) Tuto námitku je možno slyšet nebo číst v tisících variantách, ve všech možných jazycích a snad ve všech dobách.
Zároveň zmíněný rozpor mezi touhou a realitou vede k tomu, že někteří lidé se začnou snažit z tohoto nedokonalého a nespravedlivého světa udělat ten svět ideální – a jaksi zapomenou, že nelze vybudovat ideální svět s lidmi, kteří ideální nejsou. Z této snahy často vznikly ještě větší tragédie, vzpomeňme třeba selské bouře, Velkou francouzskou nebo bolševickou revoluci. Z velkých ideálů zbyla spousta lidského neštěstí. Tak to ostatně dopadne vždy, když si člověk začne pyšně „hrát na Boha“ a chce napravovat jeho domnělé chyby, nebo napravovat druhého člověka podle svých představ a ideálů. Hezky je to zobrazeno v pohádce Anděl Páně, kdy anděl Petronel začne poučovat Pánaboha a pak zkazí, na co přijde – asi nemusím pokračovat, většina z nás tuto pohádku viděla. Bohužel do této kategorie můžeme zařadit i historickou zkušenost se světskou mocí od Boha odpadlé církve – což po právu kritizoval například náš Jan Hus, ale i další reformátoři z řad církve.
Jak se tedy popasovat s rozporem, že člověk touží po ideálním světě, ačkoliv tento svět takový nikdy nebyl, není a nebude? A jak do toho zapadá existence dobrého, spravedlivého a všemohoucího Boha? A má člověk v tomto světě rezignovat na činění dobrého?
Předně je třeba říci, že člověk touží po ideálním světě (tedy bez zlého - bez nemocí, trápení a smrti…) právě proto, že pro takový svět byl stvořen! Proto se člověk stále nemůže vypořádat s faktem smrti, protože Bůh ho zkrátka pro smrt nestvořil! Co způsobilo, že se svět pokazil a není takový, jaký měl původně být, není tématem tohoto článku. Mluvili jsme však o tom podrobně během adventního rozjímání ve sklářském muzeu. Nyní pouze zmíním, že se jedná o důsledek svobodné volby člověka, ne o nějaký zlomyslný žert „osudu“ nebo Pánaboha.
Bůh však nenechal člověka zlu tohoto světa zcela napospas, samozřejmě se zde nesetkáváme jen se zlým, ale i s dobrým a krásným, které vždy tak či onak pochází nakonec od Boha. A nejen to: kromě zaslíbení plného a radostného života na věčnosti skrze Ježíše Krista v Božím království nám Bůh nabízí „závdavek“ tohoto Království již zde na zemi. Kde má být to Království Boží zde na zemi? Na tuto otázku Ježíš odpověděl jasně: “je mezi vámi“, tedy mezi Jeho učedníky, uprostřed Jeho lidu. Bůh vždy zvláštně jednal a jedná skrze svůj lid - ať už jeho lidem myslíme Izrael (židovský národ) nebo Církev. Církví zde však není myšlena pouze nějaká z viditelných organizací, ale ta neviditelná Církev skutečných, neboli pravých křesťanů, jak je nazývá Komenský. A jak je asi všem zřejmé, hranice této skutečné Církve neběží nutně po hranicích církví formálních.
Vidíme tedy, že sám Bůh nerezignoval na činění dobrého v tomto světě. Ani my nemáme rezignovat, přestože tento svět spěje ke konci a jeho zlou podstatu nezměníme. Než však přijde ten konec (a spolu s ním soud i obnova), můžeme se dát Pánubohu k dispozici, aby si nás použil v Jeho království již nyní a hlavně podle Jeho pravidel. Nejdříve se však musíme do toho Království narodit – jak říká Ježíš Nikodémovi v Janově evangeliu. Nazýváme to znovuzrození. Když se Nikodém pídí po tom, jak se člověk může narodit znovu, vždyť nemůže podruhé vstoupit do lůna své matky, Ježíš mu říká: „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. Tedy vírou v Ježíše Krista se člověk narodí do Božího království. „Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude zachráněn“, jak říká Ježíš jinde v evangeliu podle Marka.
Bůh je Bohem naděje, a proto má smysl se na Něj obracet – jak s díky za to dobré, tak s prosbou o pomoc v tom zlém. Kdo prožívá cokoliv těžkého v životě, může se na Něj v modlitbě s důvěrou obrátit. Zároveň může požádat i o přímluvné modlitby Jeho lid – tedy Církev. Jednou z možností, jak to u nás udělat, je vhodit svou prosbu o modlitby – třeba i anonymně – do modlitební schránky Křesťanského společenství, která by již měla být k nalezení v chodbě městské knihovny. Kdo této možnosti využije, může počítat nejen se zachováním diskrétnosti, ale především s tím, že na své trápení již není sám a někdo se za něj konkrétně modlí.
Tento článek zakončím heslem roku Jednoty bratrské. Hesla jsou pravidelně od roku 1728 losována v německém Herrnhutu a jedná se vždy o některý verš z Bible. Pro rok 2017 bylo vylosováno zaslíbení Izraeli z proroka Ezechiele: „Naplním vám nitro upřímností a vaše smýšlení naprosto proměním.“
Stanislav Lorenc, kazatel Křesťanského společenství K.Šenov