J.A.Komenský: fikce a skutečnost
Když se řekne J.A.Komenský, okamžitě se většině z nás vybaví termín „učitel národů“. Méně z nás už ví, co si pod tím má vlastně představit. A ještě méně ví, že Komenský nebyl jen „učitelem národů“, ale také biskupem staré Jednoty bratrské.
Na tomto zúženém pojetí osoby a díla Jana Amose má zřejmě velký díl viny období reálného socialismu, kdy se soudruhům nehodilo, že učitel národů byl vroucím křesťanem a ještě k tomu nejvyšší autoritou naší slavné reformační církve. A tak se nelze divit, že i známý Vávrův film Putování Jana Amose byl poplatný době svého vzniku a jeho život náležitě prokádroval a znormalizoval. A tato fikce o J. A. Komenském zůstala běžnému Čechovi hluboce pod kůží.
Oddělit však Komenského křesťanskou víru od jeho díla i odkazu se při hlubším zkoumání jeví jako chybné. Jako kdybychom automobil Ferrari posuzovali pouze podle vzhledu karoserie a zcela pomíjeli jeho dvanáctiválcový motor pod kapotou. A přitom je každému jasné, že Ferrari bez skvělého motoru je k ničemu.
Nabízí se námitka, že tehdy byl křesťanem každý a že jeho křesťanství bylo pouze podmíněno dobou. Tato námitka však nemůže při hlubším zamyšlení a znalosti Komenského života a díla obstát. Jednota bratrská byla totiž i na tehdejší dobu církví zásadovou a dosti vyhraněnou vůči kompromisům morálním a věroučným, dnes by jí mnozí snadno pohaněli jako sektu. Není vůbec představitelné, že by v jejím čele stál někdo, kdo by nebyl stejně vyhraněný. A od Komenského samotného víme, že ryzí víra byla i tehdy velmi vzácná.
Kdo například četl stále aktuální Labyrint světa a ráj srdce, geniální reflexi běhu tohoto světa a lidského života v něm, ten ví, že bez křesťanského závěru a východiska, které Jan Amos v poslední části díla nabízí, by ta kniha byla jen startérem deprese. Čímž samozřejmě není a nikdy být neměla.
I Komenského dílo pedagogické je při pominutí jeho důrazu na zbožnost a mravnost pouze karikaturou jeho skutečného odkazu pedagoga, učitele národů. Kéž by se ujala jeho myšlenka, že bez mravnosti je vzdělání samo o sobě nemravné. Že přísně trestat se nemá nevědomost, ale nemravnost jako projev bezbožnosti. Realita je totiž často zcela opačná.
Jana Amose najdeme na mnoha obrázcích v učebnicích a ve školách. Mnozí o něm mluví a mnozí se jím zaštiťují. Předškolní zařízení nahrazující mateřskou péči jsme paradoxně nazvali podle jeho Informatoria mateřskou školou, přestože jde vlastně o rozpor s jeho doporučením, aby maminky své předškolní děti vzdělávaly doma. Všichni víme, že v Janu Amosovi jsme jako národ obohatili celý svět – což se nám nestává často. Ale kdo ho bere opravdu vážně?
Stanislav Lorenc
duchovní Křesťanského společenství K.Šenov