Název tohoto článku by mohl být stejně otázkou jako odpovědí. Nebudu zastírat, že labyrintem myslím obraz světa, jak ho alegoricky popsal Jan Amos Komenský. A tak můžeme směle přeskočit od otázky rovnou k odpovědi, jelikož bratr Jan nám svým dílem - skrze nadpozemskou moudrost a zkušenost vykoupenou mnohým trápením - nabízí, abychom si my sami ušetřili mnohá svá vlastní trápení. Když se ovšem necháme včas poučit.
Nebudu zde rozebírat Komenského dílo, od toho by měly být hodiny literatury ve škole. Ostatně není nic lepšího, než si ho osobně přečíst a přemýšlet nad ním. Chci zde však vedle sebe postavit dvě vidění života v tomto světě, jak je Komenský popisuje na počátku a na konci svého díla. A tato dvě vidění (či vnímání) světa mají své přesné souvislosti.
Tím prvním je vidění světa skrze brýle mámení. Na počátku se totiž setkáváme s postavou poutníka, který touží prozkoumat svět, aby v něm nalezl naplnění svého života. Jsou mu však nasazeny brýle a dána uzda, bez nichž není nikomu umožněno tento svět zkoumat. Vtip je v tom, že brýle mu sedí na nose špatně a může tedy na svět hledět jak přes brýle, tak bez brýlí, přestože je omezen uzdou. A jaké je tedy to vidění světa skrze brýle mámení a jaká je kvalita života s nimi? Nejen, že člověka omezuje uzda všetečnosti a tvrdohlavosti v předsevzetích, ale vše je zkresleno mámením skrze domněnku a zvyk. Poutník vidí, že brýle mu vše ukazují úplně jinak, než je ve skutečnosti. Dokonce mají tu moc, že se mu věc blízká jeví jako daleká, daleká jako blízká, malá veliká a veliká malá, ošklivá krásná a krásná ošklivá, bílá černá a černá bílá. Poutník tedy prochází celý svět, všechny lidské stavy a činnosti. Zkoumá vše, v čem lidé hledají smysl a naplnění života. Kde však hledá smysl, nalézá bláznovství, kde hledá radost, nalézá trápení, kde hledá spravedlnost, nalézá nespravedlnost, kde hledá pravdu, nalézá lež, kde hledá upřímnost, nalézá faleš. Vidí, že ohavnost se vydává za svatost, úskočnost se vydává za opatrnost, opovážlivost se vydává za udatnost, domněnka se vydává za důvtip, pokrytectví se vydává za zbožnost, pochlebování se vydává za přívětivost, podezíravost se vydává za bedlivost, otroctví se vydává za pracovitost. S hrůzou zjišťuje, že vše je ve skutečnosti marnost a honění se za větrem.
Tím druhým způsobem je vidění světa skrze zcela jiné brýle. Poutník totiž na závěr svého putování poznává, že jediným skutečným smyslem života je osobní vztah s Bohem skrze Ježíše Krista. Od něho místo brýlí mámení dostává nové brýle a místo uzdy všetečnosti a tvrdohlavosti dostává nové jho. A jaké je tedy vidění světa skrze tyto nové brýle a jaká je s nimi kvalita života? Člověk už není omezen uzdou, ale je veden Bohem skrze jho poslušnosti Boží a navíc zjišťuje, že vše vidí ještě ostřeji a jasněji, než bez brýlí: ještě lépe vidí všechny marnosti světa a ještě lépe vidí potěšení těch, kdo Boha milují. (Obroučky těch brýlí jsou Slovo Boží, vnitřní sklo pak Duch svatý.) Vidí, že ti, kdo nalézají smysl svého života ve vztahu s Bohem a nehledají ho ve světě, mají paradoxně vše to, co ostatní v tomto světě marně hledají a nenalézají.
Rovněž poutník poznává, že co marně hledal ve světě, nalézá v Církvi – ne ovšem v církvi jakožto pouhé viditelné či formální instituci, ale v „neviditelné církvi“ uprostřed společenství „skutečných křesťanů“. A vidí, že těmto skutečným křesťanům svítí dvojí světlo: světlo rozumu a světlo víry, díky kterým poznávají podstatu a tajemství nejen tohoto světa, ale i věčnosti.
Je na každém z nás, pro jaké brýle se rozhodneme. Jestli jsou nám milé brýle, které zkreslují vidění, nebo ty, které vidění zostřují. A je na každém z nás, jestli chceme jít životem s uzdou, nebo ve jhu. Je však iluze myslet si, že člověk jde životem bez brýlí a svobodně bez uzdy. Proto se rozloučím slovy Komenského: když nenecháš svůj rozum spát, uvidíš společně se mnou bezcílné bloudění svého pokolení, a kdyby se ti snad zdálo, že je to jinak, věz, že na tvém nose sedí brýle mámení, skrze něž vidíš vše zkresleně.
Stanislav Lorenc, duchovní Křesťanského společenství K.Šenov