Představovat císaře Karla IV., Otce vlasti a „největšího Čecha“, se může jevit jako nošení dříví do lesa. Zejména nyní, když si připomínáme sedmisté výročí jeho narození. Proto se zde nechci zabývat historickými údaji - kdy se narodil, kdy zemřel, co dělal, co nedělal, kde žil a co vybudoval…, ale tím, jaký byl a jak přemýšlel. Tedy tím, jak ho většinou neznáme.
Pokud chceme někoho poznat, je nejlepší si s ním popovídat a něco s ním zažít. Pokud to nejde, jsme odkázáni například na psané slovo. Ne ovšem na psané slovo „o něm“, ale „od něj“, kdy on sám vědomě formuluje svoje vlastní myšlenky, zkušenosti, názory… V případě Karla IV. máme veliké štěstí, že se nám dochoval jeho životopis psaný jím samým, Vita Caroli. Můžeme tedy s ním, alespoň zprostředkovaně, něco zažít a naslouchat mu.
Pokud se pustíme do tohoto dobrodružství a budeme naslouchat opravdu pozorně, nepřestaneme asi vycházet z údivu. Hned na úvod nám totiž jasně říká něco, co dnešní člověk nerad slyší: že život bez zbožnosti, pokory, čistého svědomí a bez naděje na vzkříšení a život věčný je naprosto zbytečný a marný. Tento jeho odkaz budoucím generacím, tedy i nám, provází celé jeho dílo. Už od první přečtené stránky nemůžeme být na pochybách, že se život „moderního“ Čecha naneštěstí zcela míjí tím, co nám Otec vlasti klade na srdce.
Když se tedy Karlovou optikou podíváme na obecně rozšířený přístup dnešního českého člověka k životu, vidíme marnost a zbytečnost. Proč? Protože je to přístup bezbožný, tedy bez Boha, bez podřízenosti Bohu. Toto Karel IV. vyjadřuje opakovaně a s naprostou jistotou. Kde tuto jistotu bere, čtenář zjistí okamžitě: z Písma svatého (Bible) a vlastní zkušenosti. Ano, pravda zjevená Bohem v Písmu svatém je pro Karla normou a základem všeho. Je nesmírně inspirativní a poučné sledovat, jak tento fakt ovlivňuje Karlovo myšlení a jednání. Jak ve světle Písma svatého vnímá svět, okolnosti i sám sebe. Často z Bible cituje a dokládá zjevené pravdy svou vlastní zkušeností a poznáním. Například výkladu třech Ježíšových podobenství o Božím království věnuje celé tři kapitoly. Jsou to tato podobenství: o pokladu skrytém v poli, o drahocenné perle a o síti spuštěné do moře. Sdílí rovněž se čtenářem své osobní zážitky s Bohem – zázraky, vidění a zjevení, skrze které ho Bůh vede, napomíná, povzbuzuje nebo mu odhaluje budoucnost i skryté věci.
Z celého jeho vyprávění poznáváme, že Karlovo křesťanství nebylo jen nějakou dobovou formalitou, ale živým vztahem s živým Bohem skrze Pána Ježíše Krista. A právě proto Karel IV. není jakousi tragikomickou figurou, jak si dnes někteří nevěřící často – a hloupě - představují zbožného člověka, nad kterým se jen shovívavě usmívají.
Když tedy pozorujeme jeho zbožnost, vidíme dalšího velikána našich dějin - vedle například svatého Václava, Husa, Komenského či Masaryka – pro kterého je křesťanská víra skutečným základem života, neoddělitelnou součástí osobnosti a životního díla. A u opravdové víry to ani nemůže být jinak. Máme slavnou historii a najdeme v ní mnoho našich předků, kteří milovali Boha a žili z víry. Zdědili jsme zemi, která byla opravdu křesťanským srdcem Evropy.
Kdo vezme vážně varování Otce vlasti, že náš život je bez Boha marný a zbytečný? Že bez Boha je veškeré dílo člověka marnost a zbytečnost? Kdo tedy nazýváme Karla IV. Otcem vlasti, vezměme ho opravdu jako otce a následujme jeho příkladu: že jen skrze vztah s Bohem a porozumění Písmu svatému můžeme porozumět vlastnímu životu a sami sobě.
Stanislav Lorenc, duchovní Křesťanského společenství K.Šenov
PS: Karlův vlastní životopis, Vita Caroli, je možné si zapůjčit v městské knihovně.