Co to pro nás znamená? Co si na tom uvědomit?
To pomíjivé a částečné poznání je například:
- forma večeře Páně a forma Boží přítomnosti při večeři Páně
- forma křtu a věk křtěnce
- otázka mluvení v jazycích, či projev tohoto daru
Toto jsou tři z mnoha příkladů, kdy „poznání“ vedlo v historii církve a dodnes vede k rozdělení, averzi, pronásledování i zabíjení. To poznání, které je vždy jen částečné a bude překonáno, bylo církví často upřednostněno před LÁSKOU, která je věčná. Není to postavené na hlavu?
Jedním z příkladů je i poznání v otázce nemoci a uzdravení, přesněji možná pohledu na nemoc a uzdravení.
Je nemoc útok, nebo trest, soud, zkouška nebo výchova? Nebo všechno dohromady?
Je uzdravení oprávněný nárok Božího dítěte, nebo projev Boží milosti bez lidského nároku?
Tyto otázky ponechám bez odpovědi. Protože ve světle toho, co jsme si řekli před chvílí, nejsou tyto odpovědi to nejdůležitější. Když se modlím za něčí uzdravení, LÁSKA je to, na co Bůh hledí především, ne forma nebo formulace, ne jak to vidím a o čem jsem přesvědčen (tedy moje částečné poznání). A tak ne forma, ale postoj srdce – moje nasazení se, touha, důvěra, soucit… a s tím související emoce, tedy vše to, co je projevem lásky: k tomu člověku i k Bohu.
Ne náhodou toto Pavel píše zrovna do Korintu. Do sboru, kde jen kvetly dary Ducha, kde byla pestrost obdarování a služeb. A kde bylo rozdělení a štěpení. Sbor s obrovským potenciálem, který ho pro upřednostnění pomíjivého poznání před láskou promrhával.
Poznání se nemá dostávat do kolize z láskou, ale láska má dát poznání smysl. To se počítá.
Buďme tedy sborem, který funguje jako tělo. Kdy ruka nepoměřuje ucho podle sebe, nebo kdy oko nechápe nos, že mu smrdí lejno. V lásce se doplňujme navzájem a ať láska je tím, co nás spojuje a naplňuje. Ať nám také „zůstává, víra, naděje a láska“.
Láska
Minule jsme se zmiňovali o lásce jako o pojistce proti bojování s člověkem (místo bojování s duchovními silami) a také jako o tom, co je v životě křesťana už tady na zemi nepomíjivým a tedy tím nejpodstatnějším (v širším i doslovném smyslu).
Nyní se podíváme na to, co to ta LÁSKA vlastně je.
Definice lásky, jak ji najdeme třeba na wikipedii:
„Láska je pojmenování pro silnou emoci či vztah vyjadřující hluboké osobní zaujetí a náklonnost k subjektu lásky“
Pro lásku, jak jsme o ní četli, autoři NZ použili řecké AGAPÉ: (laskavost, oddanost) – pečující vztah (láska pečující), sladění vzájemných potřeb, v novodobém kontextu „pravá láska“. Rozumí se zde láskou vztah, v němž jde především o dobro milovaného.
A co v Janově evangeliu – mimo jiné – ve 13.kapitole verších 34 – 35 říká sám Pán Ježíš? Když se vlastně loučí s učedníky (což oni netuší), dává jim NOVÉ PŘIKÁZÁNÍ – milovat se navzájem (tak jako on miloval je). A také jim říká, že podle lásky jedněch k druhým všichni poznají, že jsou jeho učedníci.
Takže láska je poznávacím znamením Ježíšových učedníků. Kdo z nás nechce být Ježíšovým učedníkem? Celá viditelná církev by měla být společenstvím Ježíšových učedníků.
Jaká je tedy láska podle 1.Kor 13:4-7? Odpovídá tomu můj vztah k ……. (doplň dle potřeby)
- Trpělivá (srov. hebr.idiom pomalá k hněvu )
- Dobrotivá / laskavá
- Nezávidí / nesoupeří, nežárlí
- Nevychloubá se a není domýšlivá
- Nejedná nečestně
- Nehledá svůj prospěch
- Nerozčiluje se, ř.přeneseně nenachá se vyprovokovat k hněvu / přikrývá
- Nepočítá zlo
- Neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou
- Všechno snáší / přikrývá
- Všemu věří
- Ve vše doufá
- Všechno vydrží
Tady Pavlovi nejde jistě o nějakou finální definici lásky, dají se zde postrádat další aspekty lásky (rodičovská výchovná láska, manželská láska atp…), ale nezapomínejme, komu a proč to Pavel píše. Píše to bratřím, kteří štěpí sbor kvůli poznání. Je z toho zřejmé, že se zde láskou nemyslí primárně cit či pocit. Tady neplatí výmluvy toho typu, jakými se ohánějí ti, kdo opouští manželky či milenky – „já k tobě už neprožívám cit / lásku / zamilovanost / už si nerozumíme…“ Jedná se tu o rozhodnutí vůle, plnění příkazu (přikázání).
Ale jde ještě o něco dalšího navíc, což je vyjádřeno oním NOVÝM ohledně toho přikázání. To NOVÉ je zmíněno například v Gal 5:22 – Ovocem Ducha je však láska + Řím 5:5 – láska Boží je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám BYL dán.
Mluvíme zde tedy o lásce, která je reakcí či aktem naší poslušnosti k příkazu ( přikázání, novému přikázání) a zároveň o lásce, která je ovocem Ducha, ovocem toho, co už do nás Bůh sám vložil (pokud skutečně jsme novým stvořením…).
Shrneme si, co tedy víme:
- láska je v církvi to nejdůležitější
- bez lásky je vše ostatní k ničemu (poznání, prorokování, duchovní dary, víra …)
- láska mezi bratry je poznávacím znamením církve
- láska je Ježíšovým příkazem
- láska se projevuje konkrétně – a to ne jen v hezkých řečičkách nebo pocitech
- láska je ovocem Ducha
To po nás Bůh chce, zároveň nás k tomu však i sám uschopňuje.
SL
