Slavení narozenin bezesporu známe každý z nás na vlastní kůži. Jsou tací, kteří neradi slaví svoje vlastní narozeniny, ale i ti většinou slaví rádi narozeniny někoho jiného. Asi se shodneme, že slavení narozenin je hezký zvyk. Vyjadřujeme tím, že oslavence máme rádi, že si jej vážíme, že jsme vděční za jeho život, že je nám s ním dobře… Nemusí vždy platit celý uvedený výčet, ale slavením narozenin vyjadřujeme oslavenci svůj vztah k němu.
A nyní si představme, že by někdo uspořádal narozeninovou oslavu svému – dejme tomu – staršímu bratrovi. Nebo tatínkovi. Pozval by celou rodinu, upekl dort, připravil obložené chlebíčky, uvařil skvělé jídlo a v den výročí by se celá rodina sešla. Oslava by probíhala, jídlo by se jedlo a všem by chutnalo, bylo by veselo a všem by bylo fajn… Mělo by to jen jednu podivnost: chyběl by ten oslavenec. A co by bylo ještě podivnější: nikdo by si toho nevšiml. Oslavenec by nebyl pozván na oslavu svých narozenin a nikomu z pozvaných by to nevadilo. Co si o tom myslet?
Slavení Vánoc v naší zemi dnes připomíná právě takovou narozeninovou oslavu bez oslavence. Na Vánoce pečeme, vaříme, děláme chlebíčky; dokonce si říkáme, že dárky nám nosí sám oslavenec. Ale toho oslavence, Ježíše, nezveme a ani nám nechybí. A nevadí nám to.
Řekli jsme si, že slavením narozenin vyjadřujeme svůj vztah k oslavenci. Nelze se divit, že našeho vánočního oslavence nezveme, když většina z nás k němu žádný vztah nemá. Pak je ovšem otázka, proč mu strojíme ty narozeniny… Nicméně fakt, že většina z nás nemá k Ježíši žádný vztah, ještě neznamená, že On by neměl vztah k nám. Jak by k nám neměl vztah, když právě kvůli nám sestoupil ze slávy do tohoto pokřiveného světa smrti a kvůli nám přijal úděl člověka? Jak by k nám neměl vztah, když z lásky k nám přišel na svět trpět a umřít, abychom my sami na věčnosti umřít nemuseli? Kdybychom si plně uvědomili, co vše se Jeho narozením pro nás změnilo a co vše nám přišel nabídnout, nikdo by nepochyboval o tom, že tato narozeninová vánoční oslava je tou nejdůležitější oslavou v našem životě. Oslavou, která nikdy neskončí. Má to však jednu podmínku: navázat vlastní osobní vztah k našemu Oslavenci tím, že jej učiníme svým Pánem.
Přeji vám požehnané Vánoce a požehnaný nový rok!
Stanislav Lorenc, kazatel Křesťanského společenství K. Šenov