Šťastný život je touhou většiny z nás. Přáli bychom jej nejen sobě, ale i svým blízkým. Kolem této lidské touhy a jejího naplňování se točí téměř vše, možná úplně vše. Hledáme a vymýšlíme na něj různé návody a pak se jich snažíme držet. A přesto je evidentní, že i když naplnění této touhy podřizujeme mnohé, výsledky tomu většinou neodpovídají.
Chci vám nyní ukázat jeden takový starobylý a osvědčený „návod“, který před tisíciletími napsal nejslavnější Izraelský král – král David. Ten David, který ačkoliv začínal jako obyčejný pasáček ovcí v Betlémě, stal se královým zbrojnošem, přítelem a zetěm, který jako mladíček zabil v boji obávaného pelištejského bojovníka Goliáše a stal se hrdinou, aby se pak pro královu žárlivost stal štvancem a vyvrhelem. Který však nakonec, podle Božího povolání, usedl na královský trůn a pozdvihl slávu Izraele. Ten David, který zažil mnohou slávu i mnohé pády. Kdo by mohl být povolanější k tomu, aby poskytoval nějaké návody na šťastný život? Ten „návod“ se v Bibli jmenuje Žalm 1:„Blaze člověku, který se o životě neradí s nevěrci, nenaslouchá špinavostem hříšníků, nevysedává s těmi, kdo se všemu jen vysmívají, ale miluje Boží slovo a rozvažuje o něm dnem i nocí. Takový člověk je jako strom vkořeněný u tekoucích vod, jenž nese ovoce v pravý čas, jemuž listí neopadává; vše, co dělá, se mu daří, protože se k tomu přiznává Bůh. Jinak je tomu s bezbožnými, ti se podobají plevám, které rozfoukává vítr; na Božím soudu svévolní neobstojí, ani hříšní ve shromáždění spravedlivých. Bůh zná cestu těch, kdo mu věří, kdežto ti, kteří Ho odmítají, ubírají se do záhuby.“
Umíme posoudit, zda je lepší být stromem s pořádnými kořeny u tekoucí vody, který neusychá a nese ovoce, nebo být jen plevou rozfoukávanou větrem. Můžeme posoudit, zda je lepší být blízko Bohu jako zdroji života, nebo se ubírat do záhuby. Je pouze na nás, abychom zvolili jednu z alternativ podle toho, zda nechceme či chceme jít do záhuby: zda věřit Bohu, milovat Jeho slovo a rozvažovat nad ním, neradit se a nedružit s posměvači a bezbožníky; nebo Pána Boha odmítat, místo Něho přijímat posměvače a bezbožníky i s jejich radami a jejich vzory.
O králi Davidovi je psáno, že byl muž podle Božího srdce, který od mládí až do smrti Boha z celého srdce miloval. Právě proto, přestože se i jeho životu nevyhnuly poklesky a pády, Bůh Davidovi slíbil, že jeho potomek se stane zachráncem, spasitelem lidstva a tím bude jeho – Davidův – trůn upevněn navěky. Právě proto, pro jeho lásku k Bohu, je jeho život stále inspirující. Nechme si tedy od něj poradit a nechme se inspirovat.
Stanislav Lorenc, kazatel Křesťanského společenství K.Šenov