Od nepaměti jedním z nejlepších způsobů, jak většímu okruhu lidí různé kulturní i sociální úrovně předat nějakou morální nebo duchovní pravdu, je vyprávění poučných příběhů. Jedná se o jednu z vyučovacích metod. Z Bible víme, že i Ježíš často volil tento způsob. Takovým krátkým příběhům zde říkáme podobenství – „je to podobné, jako…“ Tato podobenství jsou bezmála dva tisíce let součástí moudrosti naší civilizace. Přemýšleli nad nimi lidé v Římské říši, obyvatelé Byzance a Frankové, venkované v době Jana Husa, měšťané za Komenského, budovatelé Nového světa i průmyslové revoluce – a přemýšlet nad nimi můžeme i my v naší technologicky stále se vzmáhající a vzděláním stále upadající společnosti. Kromě univerzality mají však podobenství ještě jednu výhodu: působí jako filtr či síto. Oddělí od sebe ty, kdo chtějí skutečně slyšet od těch, kdo slyšet nechtějí. Tento „filtr“ dává svobodu právě těm, kdo s Pánem Bohem nechtějí mít nic společného. A těm, kdo o poznání stojí, není překážkou. Následující řádky jsou pro ty, kteří slyšet chtějí.
Zmíním nyní dvě z mnoha podobenství, která ukazují na Boží charakter. Nebo, chcete-li, která ukazují, jaký je Bůh Otec. První je o návratu ztraceného syna. Otec měl dva syny, ten mladší si od něj nechal předem vyplatit svoje dědictví. Otce opustil, odešel do světa a majetek prohýřil. Skončil jako pasák vepřů, který neměl k jídlu ani to, co měli ti vepři. Šel do sebe, vrátil se k otci, přiznal mu svoje provinění a vyznal, že už není hoden být jeho synem. Požádal jej o to, aby u něj mohl být alespoň nádeníkem. Otec ho však přijal s velkou radostí jako svého milovaného syna.
Druhé podobenství je o muži, který měl na své vinici zasazený fíkovník. Protože však ten fíkovník už tři roky nenesl ovoce, řekl svému vinaři, aby jej vyťal, když není k ničemu. Vinař však majitele požádal, aby ho směl ještě tento rok okopat a pohnojit. A teprve kdyby i příští rok nenesl ovoce, aby jej vyťal.
Obě podobenství byla řečena proto, abychom z nich mohli poznat něco o Bohu. A nejen o Bohu, ale také o nás samotných. Vidíme v nich radost otcovského srdce nad vracejícím se synem, který sice dříve otcem pohrdl a zachoval se k němu, jako by už zemřel (vyžádal si předem své dědictví, které mu mělo náležet až po otcově smrti), ale nyní se vrací pokořen a upřímně doznávající svou vinu s vědomím, že si nezaslouží otcovo slitování. Otec mu nevyčítá, nepřipomíná promrhaný majetek, ale z radosti svého syna uvítá slavnostní hostinou a dá mu na ruku prsten. V dalším vidíme ochotu majitele dát neužitečnému a překážejícímu fíkovníku ještě jednu šanci, přestože to znamená další rok trpět jeho překážení na vinici. A takový Otec opravdu je. Vyhlíží ztracené a je připraven dát druhou šanci, přestože „náklady“ na ni nese on sám. Dokonce vidíme, že je ochoten dát nejen druhou, ale i čtvrtou šanci.
A jaké naučení plyne přímo pro nás, kteří jsme těmi nevděčnými ztracenými syny a neužitečnými fíkovníky? Předpokladem k tomu, abychom se s čekajícím a milujícím Otcem vůbec setkali, je přiznání vlastního provinění a návrat k Němu. Kdyby onen mladší syn nešel do sebe a s pokorou se ke svému otci nevrátil, zemřel by nejspíš hlady ve špíně mezi vepři. Tento krok směrem k Otci je jen naše zodpovědnost a nikdo jiný jej za nás neudělá. Jinými slovy – máme svobodu krok směrem k Otci neudělat, což lze formulovat i tak, že máme svobodu zůstat „ve špíně o hladu mezi vepři“. To mnohým vyhovuje – sice mezi „vepři“, ale „hrdě“ svobodný od Otce. Jestli je to moudrý nebo hloupý postoj, ponechám na mínění čtenáře.
Z druhého podobenství plyne naučení, že pokud zůstanu „neužitečným fíkovníkem“ (což v praxi je to stejné, jako zůstat hrdým pasákem vepřů a nevrátit se k otci), bude to navzdory tomu, že jsem dostal mnohou příležitost a byl jsem „okopán a pohnojen“. Každý z nás, když je k sobě upřímný, najde ve svém životě okamžiky, kdy se ho Bůh nějakým způsobem dotknul. Když tuto příležitost mineme, často ji označíme za výplod bujné fantazie, za náhodu, štěstí anebo ji přisoudíme nějakému člověku. Pokud tedy promarníme životní příležitosti navrátit se k Bohu Otci a zůstaneme tak pro Něj neužiteční (přestože si můžeme užiteční připadat a můžeme být i druhými pokládáni za užitečné pro ně) a skončíme po smrti v pekle, vinit můžeme jedině sami sebe.
Zmíněná podobenství i životní zkušenosti nám říkají, že Bůh Otec je ve vztahu k nám aktivní. Miluje nás, zaopatřuje nás, čeká na nás a dává nám mnohou šanci. Šanci doznat své viny a vrátit se k Němu. S tím vším nám také dává svobodu ty šance nevyužít a žít si, jako by nebyl žádný Bůh a nebyla žádná vina. Vždy však přijde okamžik, kdy daná šance je tou šancí poslední – a pak už není návratu. Přeji vám všem, abyste své šance nepromarnili.
Stanislav Lorenc, kazatel Křesťanského společenství K.Šenov