Navigace: Misijní skupina Křesťanské společenství Nový Bor > Vybraná kázání a texty > Něco málo o (ne)víře (Šenovské listy 2/2015)

Něco málo o (ne)víře (Šenovské listy 2/2015)

Rychlost.cz - poptávka připojení

Něco málo o (ne)víře

Víra je pro někoho téměř sprosté slovo. Pro druhého něco tajemného až mystického a často nesrozumitelného. Přitom s vírou se v životě setkáváme častěji, než si možná uvědomujeme. Půjdu tak daleko, že prohlásím, že bez víry bychom svůj život ani nemohli žít.

Mluvíme-li totiž o víře, věrnosti či důvěře, mluvíme stále o tom stejném. Víru každý z nás prokazujeme dnes a denně. Do autobusu vstupujeme s vírou, že bezpečně dojedeme. Ve škole se učíme s vírou, že nás učitel neučí nesmysly. Radu lékaře poslechneme s vírou, že nás nechce zabít. Do manželství vstupujeme s vírou, že náš partner nás miluje. Ve všech těchto situacích nejde o nic bezvýznamného, naopak se nás to velmi dotýká a jde i o život. Proč věříme, že nás řidič autobusu doveze v pořádku? Proč věříme, že nás učitel neučí nesmysly? Proč věříme lékaři, že nás nechce zabít? Proč věříme partnerovi, že nás miluje? Pokud nejsme nezodpovědní hazardéři, tak ve všech případech zjistíme, že naše víra není vírou slepou, ale že se opírá o něco, na co se lze rozumně spolehnout. Řidič autobusu seriózní společnosti má řidičský průkaz a prochází pravidelně školením. Učitel, aby mohl učit, musel úspěšně absolvovat pedagogické vzdělání a prošel přijímacím řízením. Lékař zase musel složit atestaci. Budoucí manžel či manželka svou proklamovanou lásku nějak prokazuje skutky.  Nicméně vidíme, že vírou vždy vstupujeme do určitého neznáma. Do situace, kdy nevíme. Nikdo nám nedá důkaz, že autobus opravdu nenabourá. Nikdo nám nedá důkaz, že učitel se nesplete. Nikdo nám nedá důkaz, že lékař neudělá chybu a já nezemřu. Nikdo nám nedá důkaz, že náš partner nás opravdu miluje a že nebude nevěrný. Přesto do autobusů sedáme, posíláme děti do školy, chodíme k lékaři a vstupujeme do manželství.  Bez této rozumné víry (důvěry) bychom nic z toho dělat nemohli.

Jak tedy vidíme, víra jako taková  je opravdu nutnou součástí života. A jak je to s naším světonázorem, s naším životním postojem, s přístupem k životu? Jsem si jist, že je to úplně stejné.

Mnoho z nás podlehlo iluzi, že na co není možné si sáhnout, to neexistuje. Jakoby to, co není vidět, bylo méně reálné než to, co vidět je. A přesto vše, co je v životě opravdu důležité, je tímto materialistickým přístupem neuchopitelné: láska, přátelství, radost, moudrost, spokojenost, sebepřijetí, čest, obětavost…

Sám jsem do svého dvacátého roku života žil jako zcela normální ateista. Aniž bych si to tak uvědomoval, svůj život jsem podřizoval víře v evoluční teorii – vše viditelné vzniklo z ničeho, život vznikl náhodou a nějak se sám miliardy let vyvíjel. A ten život vlastně nemá nějaký vyšší smysl, není žádné vyšší morální dobro a smrtí vše končí. Nepochyboval jsem, že toto je „vědecky dokázáno“. Až do doby, kdy jsem s úžasem zjistil, že „vědecky dokázáno“ to nejen že není, ale ani být z podstaty věci nemůže. A existuje i vědecká teorie stvoření světa Stvořitelem, kterou zastává mnoho vědců a odborníků, mají pro tuto teorii velmi pádné argumenty a jsou přesvědčení o pravdivosti Bible.

A zde se ocitáme v situaci podobné té před nastoupením do autobusu nebo před vstupem do manželství: čemu a komu svěřit svou důvěru? Myšlence, že vše kolem je pouhá náhoda a vzniklo z ničeho, přestože rozum a zkušenost říká něco jiného? Nebo naopak myšlence, že za stvořením je vidět Stvořitel, který dává smysl a krásu svému stvoření? A ten Stvořitel stojí o vztah s vrcholem svého stvoření – člověkem? Která důvěra (víra) je rozumnější: důvěra ve smrtelného a chybujícího člověka s jeho názory na život, nebo ve věčného, milujícího a spravedlivého Stvořitele? Je rozumné důvěřovat tomu, kdo je ochoten položit za pravdu život? Proč byli apoštolové ochotni nechat se mučit a zemřít za pravdu, kterou máme psanou v Bibli - Ježíš je Boží syn, zaslíbený Spasitel, vstal z mrtvých a oni to viděli na vlastní oči? Jedná se v našem případě o víru slepou, nebo o víru rozumnou?

To si každý z nás, stejně jako nastoupení do autobusu nebo vstup do manželství, musí rozhodnout sám za sebe.

 

Stanislav Lorenc, duchovní Křesťanského společenství K.Šenov

 

 

 
© ksksenov.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma