Opět se nám blíží vánoční svátky, pro většinu z nás nejkrásnější svátky v roce. Mnoho Čechů – kteří jsou prý jedni z největších ateistů – navštíví o Vánocích kostel a zřejmě úplně každý bude poslouchat nebo dokonce zpívat, že se nám narodil spasitel.
Dovolte malou vsuvku: říká se o nás, že jsme nejateističtějším národem. Jak ovšem říká jeden známý citát – kde se ztrácí víra, přichází pověra. A tak domněle ateistický Čech vězí ve skutečnosti až po uši v pověrách; čte horoskopy, klepe na dřevo, kýchá pro štěstí, nosí talismany, vyšlapuje tou správnou nohou, líbá se pod rozkvetlou třešní, pálí čarodějnice, chodí k léčitelům, kupuje homeopatika, vyvolává duchy, chodí na jógu, koketuje s východní mystikou a filozofií. Nebo o Vánocích lije olovo a rozkrajuje jablka. Většinový Čech tedy sice ztratil křesťanskou víru, nestal se však ateistou, ale pohanem.
Nyní jsme však zpět u domnělého ateisty, který jde na Štědrý den do kostela a zpívá koledy o spasiteli. O Spasiteli. Oslavovat narození spasitele je přirozené pro toho, kdo si uvědomuje potřebu spasení. Co je však to spasení? Jak nám řekne biblický slovník, hebrejský výraz překládaný jako „spasení“ je Jëša´ (Ježíš je hebrejsky Ješua) a znamená „svoboda od omezení“. Spasitel je tedy ten, kdo osvobozuje. Kdo z nás by nechtěl být svobodný? Kdo by neoslavoval, že se narodil osvoboditel? Logika říká, že osvobodit potřebuje ten, kdo je nesvobodný. Čím jsme tedy omezeni a co nás činí nesvobodnými? Naši předci by s odpovědí zřejmě neváhali: naším skutečným otrokářem je hřích. A je jediná cesta k osvobození od hříchu – Ježíš Kristus. On sám o sobě říká: „Já jsem ta Cesta, Pravda a Život“; „Já jsem jediná cesta“.
Naším otrokářem je tedy hřích. Naším prokletím je hřích. Rodíme se jako hříšní. Každý z nás má sklon přirozeně hřešit: myslet především na sebe (sobectví), být neupřímný, lhát, podvádět, zlobit se, nenávidět … To proto je náš svět zlý a nespravedlivý (a jen alibista z toho viní Boha, ve kterého ovšem nevěří). Je velký podvod a blud, říká-li se, že člověk se narodí jako „dobrý“. Kdo zná malinké děti ví, že dítě nemusíte „učit“ zlému, nemusíte ho učit zlobit. Už u miminek se to projevuje a bez výchovy to jen a jen roste. (Opravdu vás rodičové nikdy nezarazilo, že dítě musíte učit poslouchat, ale nemusíte ho učit neposlouchat?) Ale je tu dobrá zpráva, řecky evangelium: na náš svět přišel Boží Syn, Spasitel, Zachránce; přišel nám nabídnout osvobození z tohoto prokletí hříchu. Kdo v Něho uvěří a vydá mu svůj život, bude zachráněn - získá svobodu od hříchu a věčný život.
Možná jste už od nějakého křesťana slyšeli, že Pánbůh má smysl pro humor, nebo že je hravý a má smysl pro symboliku. Proto nepřekvapí, že Spasitel se narodil v období zimního slunovratu, na znamení naděje. (A nevěřte nikomu, kdo se snaží tvrdit, že se to stalo jindy. Nové archeologické nálezy to potvrzují ). Vánoce jsou skutečně svátkem radosti a naděje. A tak se v pravdě radujme z naděje, která není jen hezkým vánočním pocitem.
Přeji vám všem požehnané a pokojné vánoční svátky.
Stanislav Lorenc, duchovní Křesťanského společenství K.Šenov