Každý z nás se ve svém životě někdy setkal s Náhodou. Záměrně píši velké písmeno, abych vyjádřil jistou personifikaci tohoto jevu. Nemyslím totiž náhodu, s jakou padne při hře Člověče, nezlob se (nebo při stolní hře AZ-kvíz) dvojka nebo trojka. Myslím „náhodu“, díky které jsme třeba potkali svého životního partnera nebo „náhodu“, díky níž nás nesrazilo (nebo srazilo) auto řízené nějakým „šílencem“ (každou chvíli vidím nějakého „šílence“ jedoucího kolem naší bytovky Trtíkovou ulicí naprosto nepřiměřenou rychlostí).
Nedávno jedna moje kamarádka na Facebooku sdílela moc hezkou fotku se zajímavým textem: „ Náhoda je jen jeden ze způsobů Pána Boha, jak zůstat v anonymitě“. Myslím, že tato myšlenka vtipně, ale přesně odráží skutečnost. Někoho jistě napadne otázka, proč by chtěl Pán Bůh zůstávat v anonymitě. Na to lze odpovědět příkladem ze života: z úplně stejného důvodu, proč moudří rodiče, když chtějí svým dospělým dětem přilepšit, jim tajně podstrčí do peněženky nějakou tu stokorunu (nebo tisícikorunu). Myslí na jejich dobro, ale zároveň je nechtějí omezovat pocitem závazku. Protože moudří rodiče vědí, jak takové věci mohou ovlivnit vztah. A žádný moudrý rodič nechce být dítětem milován jen za to, že mu dává peníze. Tím spíše to platí o Pánu Bohu.
Jsem si jistý, že s různými zvláštními náhodami se setkává každý z nás: potkám po dvaceti letech kamaráda, na kterého jsem si zrovna včera po dlouhé době vzpomněl; zažiji něco, o čem se mi zrovna v noci zdálo; někoho pomlouvám a on mi akorát stojí za zády; u maturity si vytáhnu otázku, kterou jsem si ráno ještě zopakoval; vykašlal jsem se na přípravu do školy a jako naschvál mne učitel vyvolá; kdyby mi neujel autobus, nepotkala bych svého budoucího muže; kdybych do cíle své cesty odbočil na předešlé odbočce, nestala by se mi autonehoda; kdybych nešel posekat trávu, nestal se mi úraz, díky kterému jsem však dostal šanci přehodnotit svůj život. A tak by se dalo libovolně pokračovat.
Příliš mnoho „náhod“ ovlivňuje náš život, abychom nad tím jen tak lehkomyslně mávli rukou. Pravda, někomu stačí zazpívat si s Voskovcem a Werichem, že „život je jen náhoda“. Ta představa mi je však dosti neradostná, při hlubším zamyšlení odporuje zdravému rozumu, vede k relativismu a ani se nedivím, že její vyznavači tak často sahají po antidepresivech.
Pro toho, komu ono lehkomyslné mávnutí rukou nestačí, je otázka životních náhod určitou - nejen intelektuální - výzvou. Část lidí, která patří mezi takzvané „něcisty“ (což jsou lidé, kteří věří, že „něco“ nad námi je), zůstává u představy, jako by náhoda měla jakousi inteligenci. Někdo má za to, že náhoda je nástrojem nějakého osudu, karmy, vesmírné energie a tak podobně. Někteří jdou tak daleko, že se snaží tyto domnělé vesmírné síly ovlivňovat, nebo alespoň jim nějak nahlédnout pod pokličku a propadnou esoterice, okultismu, novopohanství, astrologii, východním filosofiím, čarodějnictví a dalším temným praktikám.
Já sám mám intelektuální problém jak s myšlenkou, že by náhoda mohla být inteligentní, tak s představou, že nám vládnou jakési neosobní vesmírné síly. O myšlence slepé náhody ani nemluvě. Proto spolu s apoštolem Pavlem a například i T. G. Masarykem docházím k závěru, že vše kolem nás svědčí o osobě Stvořitele. Pavel to v listu Římanům vyjadřuje jasně: Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o Jeho díle, takže nemají výmluvu.
Začíná léto, pro mnohého z nás nejhezčí období roku. Přeji vám, abyste si během letních radovánek, výletů a dovolených užili všech dobrých věcí, které toto období nabízí a přitom si nezapomněli všímat světa kolem nás v hlubších souvislostech.
Stanislav Lorenc, duchovní Křesťanského společenství K. Šenov