Být rodičem je starost i radost. To jistě zná každý rodič. Někdy je více radostí, někdy více starostí, většinou však jde oboje ruku v ruce.
Rodiče jsou ti, kdo – na základě lásky, která je jakýmsi předvojem zodpovědnosti – mají svému dítěti z čistého svědomí a dobré vůle předávat životní moudrost, formovat jeho charakter, učit ho poznávat svět a vůbec všestranně na něj působit, aby bylo připraveno pro osobní život a pro svou úlohu ve společnosti. Říká se tomu výchova.
Rodičovství je sice možné zredukovat na pouhé zajišťování potřeb: dát dítěti najíst, napít, ošatit ho, zajistit mu místo na spaní, posílat ho do školy. Přesto je každému jasné – navzdory až příliš častému výskytu tohoto bídného stavu - že tak to být prostě nemá. Že to nestačí.
Výchova je tedy tím, co z rodiče dělá dobrého rodiče. Milovat dítě znamená dítě vychovávat. Jak je psáno: vždyť každý syn je svým otcem vychováván, kdo je však bez výchovy, je jak cizí dítě, ne syn.
S výchovou je to v něčem podobné, jako s uklízením bytu nebo s prací na zahrádce. Jakmile rezignujete, protože vás ubíjí, jak pořád dokola uklízíte a stále není pořádně uklizeno, anebo pořád dokola lovíte slimáky a ti se stále někde berou, tak se utopíte v nepořádku nebo přijdete o veškerou úrodu. Člověk nesmí podlehnout klamnému zdání, že už to nemá smysl, nebo že výsledky nejsou úměrné vynaložené snaze. Je dobré si říct, že výsledkem výchovy nebude a ani nemůže být dokonalé dítě. Bude jím ovšem něco lepšího: kvalitní vztah postavený na dobrých základech.Rezignovat totiž na výchovu znamená rezignovat na rodičovskou lásku. A nemylme se, každé(!) dítě to tak vnímá. Může sice být zdánlivě spokojené, že mu rodič dopřává příjemnou volnost a svobodu, v nitru však prožívá odmítnutí. V hloubi duše ví, že tátovi a mámě na něm vlastně nezáleží.
Proto se ničím a nikým nenechávejme vytlačit z role milujících - a tedy vychovávajících -rodičů, kteří se nebojí svým dětem jasně vymezit hranice a trvat na jejich dodržování. Možná nesklidíme od svých dětí bezprostřední vděk, není to však marné. Dříve či později uvidíme dobré ovoce našeho úsílí, zápasů a obětí. Děti nám za to přece stojí, ne?
Stanislav Lorenc, duchovní Křesťanského společenství K.Šenov