Rodina: výchova

Výchova dítěte: ponaučení z Tóry

Základním textem je 5.Mojžíšova 21:18-21:

jedná se o část Mojžíšova proslovu k Izraeli, kde konkretizuje smlouvu s Hospodinem (zákony).

(V tomto zákoně se rodičům nařizuje, co mají dělat se synem, který je umíněný, vzpurný a neposlušný – mají ho odvést ke starším města,sdělit toto obvinění a pak má být všemi muži města ukamenován.)

Co je to zákon? Zákon je závazná norma pro celý lid.

V této podobě byl zákon znovupotvrzen cca v roce 450 př.Kr. za Ezdráše po návratu z babylonského zajetí – viz Nehemiáš 8

Co je podstatou tohoto zákona?

Exegeze, tedy význam pro původního posluchače/čtenáře je jasný - jednak se jedná o příkaz a návod, jak vyřešit konkrétní problém v rodině a ve společnosti, dále pak ale slouží i jako varování rodičům.

1. vyhlaď / odstraň zlo ze svého středu
2. bázeň lidu – „odstrašující příklad“
3. OZNAČIT ZLO !

Koho se týká?

Dítěte (syna). Jedná se zcela jistě o dítě již větší a zodpovědné samo za sebe (proto je ono trestáno, ne rodiče), zároveň však ještě pod autoritou rodičů (těžko si představit, že by dospělého syna, notabene neposlušného vzpurníka, byli rodiče - i tehdy-  schopni jen tak čapnout a odvést k soudu…)

A jaké to dítě (syn) je:

• umíněné    ( v Oz 4:16 je stejně vyjádřeno, že Izrael je umíněný jako kráva), též svéhlavé
• vzpurné     ( v 1.Sam 12:15 je stejně označena vzpoura Izraele vůči Hospodinu)
• neposlušné, i když ho kárají (vychovávají)
• žrout a pijan ( ve významu jako hířil, ten kdo plýtvá, nasává…)

Tyto čtyři věci Bůh jasně označuje jako ZLO!

Toto ZLO nemělo co dělat uprostřed Božího lidu. Je to zlo, které bylo nebezpečím pro společnost (společenství). A je to zlo, které má svůj původ v rodině.

Jak se na toto hledí dnes?

• mnozí sice své děti vychovávají, ale v umíněnosti, vzpurnosti a neposlušnosti NEVIDÍ zase takový PROBLÉM: argumentují „zdravým“ rozvojem osobnosti, chvályhodností vlastního názoru dítěte, potřebností být silným jedincem pro úspěch v životě atp… (zde je třeba upozornit na výrok z Izajáše 5:20 „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu…“)    Mnozí nechávají dítě vymýšlet si u jídla a tvrdí, že dítě má právo nejíst, co mu nechutná, má právo mít svoje chutě…, nebo ho nechají, když si postaví hlavu a nechce se omluvit za to, co někomu provedl, nechají dítě, aby nepozdravilo nebo nepoděkovalo, když se mu nechce a omlouvají ho „on se stydí“. Nechají ho, když vytrhne jinému z ruky hračku, tolerují jeho vztekání a jeho „nechci!“. Nechávají ho neustále namítat a považují to za "dobrou" komunikaci a diskusi  atp…
• někteří rodiče zde vidí jistý problém, ale neví si rady
• někteří rodiče své děti dokonce ani nekárají a nevychovávají

Můžeme konstatovat, že dnešní konvenční pohled na tuto „otázku“ je zkrátka v rozporu s Božím pohledem. Většinová společnost (netroufnu si odhadnout, do jaké míry koresponduje s většinou v církvi) to buď jako problém nevidí vůbec, nebo vidí jako problém ne tak podstatný. 

Co z tohoto místa v Písmu dnes platí pro nás?

Nelze si představit, že bychom dnes za toto trestali děti smrtí. To zkrátka není možné. A díky oběti Pána Ježíše dokonce i zbytečné. Znamená to však, že dnes toto v Písmu čteme jen proto, abychom si ulehčeně odfoukli a řekli „díky Pane Ježíši, že už nemusíme naše milované děti nechat ukamenovat“?

Naprosto ne. Jsem si jistý, že pro nás stále platí právě bod č.3, jak je uveden výše: jasně nám říká, co je (mimo jiné) v našich rodinách ZLEM: umíněnost, vzpurnost, neposlušnost našich dětí.

Ponaučení a prevence: když se necháme tímto slovem poučit a budeme již odmalička u našich dětí řešit a trestat umíněnost, vzpouru a neposlušnost, tak přispějeme zásadním způsobem k tomu, že toto ZLO bude mít v našich rodinách (i společenstvích) výrazně méně prostoru k ničení dobrého. A co je velmi důležité, že zlo bude bráno jako zlo.

Uvědomme si, že zlo je zlem bez ohledu na to, jestli jsme pod Starou či Novou smlouvou s Bohem. Vražda je vraždou, krádež je krádeží, cizoložství je cizoložstvím, lež je lží, lhostejnost je lhostejností – a umíněnost je umíněností.

A zkusme se ještě zamyslet: PROČ právě toto Bůh považuje za zlo?

Je vůbec možné myslet si, že umíněné, vzpurné a neposlušné srdce je schopno reagovat na jemný Boží hlas? Že umíněný, vzpurný a neposlušný člověk může mít smysluplné vztahy?

pokračování příště

Tři výchovné modely (část 1.)

Z minule, na základě 5.Moj 21:18-21, máme vytyčeny čtyři nepřátele našich rodin, našich společenství („společenské nepřátele“), nepřátele našich dětí. Tedy čtyři NAŠE nepřátele:

1. nepřítel: umíněnost (svéhlavost, nepoddajnost)
2. nepřítel: vzpoura
3. nepřítel: neposlušnost
4. nepřítel: je ukryt za „žroutem, hířilem, pijanem“. Alternativní překlad je „ten, kdo nasává“, „ten, kdo plýtvá“

Co vede k tomu, že z dítěte takový člověk vyroste?

Jistě to souvisí a je následkem právě jeho umíněnosti, vzpoury a neposlušnosti. Jako rodiče můžeme vidět, jaké konce bere naše výchova, pokud nám ty tři výše jmenované hříchy nejsou nepřítelem – a přímo nebo nepřímo své dítě ke vzpouře a umíněnosti povzbuzujeme.

Takového člověka bychom mohli také popsat: nepřiměřeně zaměřený na své požitky

Tady už nám nedá takovou práci zde vidět

• sebestřednost
• sobectví
• touhu po sebeuspokojení za každou cenu (na prvním místě)

Naše dítě můžeme vychovávat jako:

• „jájínka“ – „já chci, já nechci, já budu, já nebudu, já mám nárok, já mám právo…“, dítě je středem rodiny, ten kdo určuje, ten komu se podřizují rodiče, kamarádi, návštěvy… nebo ten, co se cpe všude jako první (je zajímavé pozorovat děti hrající si třeba na hřišti, jak některým rodičům vůbec nevadí, že jejich dítě předbíhá ostatní) - a pak ho vedeme právě tímto směrem, k „nepřiměřenému zaměření se na své požitky“

• nebo „služebníka“, který myslí na mámu, tátu, sourozence, kamarády, dědy, babičky… není středem, umí dávat přednost druhým, brát ohled na druhé. Umí (se) / (něco) přirozeně obětovat pro druhého. Tyto výchovné důrazy NEJSOU těmi, které by dítě vedly k „nepřiměřenému zaměření se na své požitky“

Na závěr této části si uvedeme několik citátů z Písma a podíváme se na ně z pohledu výchovných priorit:

Římanům 15:1 – nemít zalíbení sami v sobě

Filipským 2:3 – soupeřivost, ctižádost, ješitnost X pokora, druhý přednější než já

Římanům 13:9, Galatským 5:14 – shrnutí zákona (tedy i našeho textu z 5.Mojžíšovy) je v přikázání „Budeš milovat bližního jako sám sebe“.

Mohli bychom tedy také říct, že tento výchovný důraz ke kolizi se Zákonem nepovede…  

Tři výchovné modely (část 2.)

Rekapitulace: minule jsme si na základě 5.Mojžíšovy říkali, co by v našich rodinách a společnosti (či společenství) mělo být považováno za zlo – a co by tedy pro nás (nejen) jako rodiče mělo být nepřítelem: umíněnost, vzpoura, neposlušnost a „nepřiměřená zaměřenost na své požitky“ (v případě daného textu se projevující jako opíjení a plýtvání v žrádle). A že výše jmenované je v kolizi s přikázáním lásky, které shrnuje zákon, který ovšem Pán Ježíš naplnil za nás. Což nás však neopravňuje toto zlo nepovažovat za zlo.

Grafické  znázornění (obrázek otevřít):

1.model

• dítěti jsou stanoveny biblicky úzké hranice, které ono pasivně respektuje
• ze strany rodičů je výrazný tlak na dodržování těchto hranic

2.model

• dítěti jsou stanoveny široké hranice, které dítě samo aktivně vymezuje a využívá jejich pružnosti
• ze strany rodičů je malý nebo žádný tlak na jejich dodržování

3.model

• dítěti jsou stanoveny biblicky úzké hranice, které dítě samo aktivně respektuje i vymezuje
• ze strany rodičů je výrazný tlak na dodržování těchto hranic

Výhody a nevýhody 1.modelu:

+ dítě přesně ví, co je dobré a co je špatné. Umí se ovládat. Až dospěje (nejen duchovně), nemusí pracně a bolestivě hledat – má „pod kůží“ dobré návyky

Θ jako rodiče nemusíme poznat jeho skutečnou motivaci, jestli hranice respektuje jen proto, že musí, je to výhodné a má klid, nebo je i samo za sebe uznává jako dobré. Může se stát, že až bude na vlastních nohách, na biblické hranice se vykašle a bude žít po svém. Nebezpečí pokrytectví (zákonictví).

 Výhody a nevýhody 2.modelu:

+ výrazně menší riziko pokrytectví (zákonictví), protože dítě se svobodně(ji) projevuje

Θ dítě nezíská „pod kůži“ dobré návyky, musí si je v duchovní dospělosti (po obrácení) pracně budovat. Pravděpodobným důsledkem bude, že oblasti, ve kterých mělo moc široké (nebiblické) hranice – sebestřednost, sebeprosazování, vybíravost, namítání, vztekání se, urážlivost, drzost atp… - bude napořád jeho slabé místo. A proto bude mít vždy problém spolupracovat s Bohem i lidmi.

3.model jako nejlepší varianta:

Optimální a radostná kombinace, kdy vnitřní přesvědčení dítěte koresponduje s biblickými hranicemi, rodičovskou kontrolou a vedením či formováním. Je velká naděje, že z dítěte vyroste upřímný člověk zakotvený v pravdě a schopný opravdové spolupráce s Bohem a lidmi.

Jako nejhorší varianta se nám jeví model č.2. Ve všech případech je totiž stejně nejdůležitější osobní víra dítěte. Nevýhody prvního modelu jsou pro život menším rizikem, než u druhého modelu právě proto, že dítě (člověk) se má čeho chytit, má dobrý vzor. Model 1 je vlastně jen defektní model 3.

Ilustrace: je-li k dispozici již hotová nádoba, tak ji zbývá jen naplnit, až získám obsah. Není-li však vhodná nádoba, co udělat s obsahem, který je k dispozici?

Podle čeho stanovit hranice pro výchovu dítěte

1. explicitně formulovaná biblická výchova (např. Př 1:8 poslouchej…, Př 19:18 trestej…, Př 13:24 fyzické tresty + trestat včas, Židům 12:11 o přísné výchově, Efez 6:4 nedráždit děti ke vzdoru ale vychovávat v kázni atp.)
2. implicitně odvozená výchova z Písma (např. 2.Kor 10:6 – potrestat každou neposlušnost, Tit 1:6 – mít věřící děti které nejsou neposlušné a nevázané, Žid 4:16 – neposlušnost vede ke smrti, Fil 2:3 - pokora místo ješitnosti a ctižádosti atp. …)
3. vlastní zodpovědná promýšlená výchova (na konkrétní situace – v kuchyni, při usínání…)

                                         →  mezi těmito třemi body musí být soulad, bez rozporů !

Závěr: Proč mluvíme teď tolik o výchově?

1. Výchova dítěte vlastně není víc, než náš vlastní „život víry“, jen aplikován právě do této oblasti. Platí ono známé, že mohu předat jen to, co sám mám.
2. Peklo bojuje o naše děti. Jsme ve válce s peklem. Proč bychom to měli peklu usnadňovat? Ani naše 100% rodičovská úspěšnost nemusí znamenat vítězství, tak proč šance na úspěch našich dětí ještě snižovat???!!!
3. Fungující rodina je svědectvím a povzbuzením. Je jedním z mála opravdu efektivních nástrojů evangelizace – zvláště dnes v přemíře všech možných nabídek v konzumní společnosti. Takže co bude opravdu našim bližním svědectvím o živém Bohu – naše rodina s dítětem neposlušným s ostrými lokty úspěšně se sebeprosazujícím proti rodičům, kamarádům a všem okolo, NEBO s dítětem poslušným, spolupracujícím a ohleduplným – dobře vychovaným?

SL

Poznámka: V textech použité "negativní" příklady jsou vždy kombinací našich vlastních zkušeností z rodiny či jevů jinak obecně vypozorovaných ve většinové populaci i v církvi.