Ježíš z Nazareta, zvaný Kristus, je bez nadsázky největší postavou lidských dějin. To nám denně napovídá i pohled do kalendáře: kolikátého je právě dnes „po Kristu“. A o Velikonocích si celý „křesťanský“ svět připomíná vykoupení z hříchu skrze jeho smrt na kříži a vzkříšení z mrtvých třetího dne.
Jeho vzkříšení z mrtvých je historický fakt. Bez něj by bylo křesťanství jen jedno z mnoha náboženství či jedna z mnoha filozofií. O vzkříšení svědčí nejen mnoho očitých svědků v Novém zákoně (více než pět set lidí se během následujících šesti týdnů se vzkříšeným Ježíšem osobně setkalo), ale zejména jinak neuvěřitelná změna a historický vývoj v Římské říši související se vznikem a růstem církve. Jednoduše řečeno: kdyby nebylo vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista, nikdy by se nemohlo stát to, co se pak stalo. A dodnes děje. Jak řekl o Ježíšově vzkříšení bývalý nejvyšší soudce anglického Nejvyššího soudu, lord Darling: „Ve prospěch toho, že jde o jasnou pravdu, existují tak průkazné důkazy, pozitivní i negativní, přímé i vedlejší, že by žádná seriózní soudní porota na světě nemohla pochybit tím, že by rozhodla, že příběh o vzkříšení není pravdivý.“
Kdo znáte příběh Charlese Colsona, aktéra aféry Watergate a zvláštního poradce prezidenta Nixona, víte, jak dopadají pokusy několika lidí o spiknutí – a jak je takové spiknutí v tlaku neudržitelné. Colson, který se později (právě díky této zkušenosti) stal křesťanem, vysvětluje na tomto případu, jak nesmyslná a neudržitelná je teorie, že s Ježíšovým zmrtvýchvstáním se jednalo o jakési spiknutí jeho učedníků. A dokazuje, stejně jako lord Darling, že Ježíšovo zmrtvýchvstání je historický fakt.
Ježíšovo vzkříšení ovšem není pouze historický fakt, je také pro každého člověka znamením naděje. Nebo také varováním. Protože Ježíš říká, že každého člověka vzkřísí v poslední den: buď k věčnému životu, nebo k věčnému zatracení. Náš svět, tak jak ho známe, v tomto čase a prostoru, má svůj počátek (jak říká Písmo svaté a vědecké poznatky), ale má také v Písmu jasně popsaný konec. Co o tom konci říká sám Ježíš? Že tak, jak z Olivetské hory v Jeruzalémě po čtyřiceti dnech od vzkříšení před mnoha svědky vystoupil na Nebesa, tak na konci času sestoupí na Zem, aby soudil živé i mrtvé.
Vidíme tedy, že velikonoční příběh se zcela bezprostředně týká každého z nás. Každý člověk se setká se vzkříšeným Kristem nejpozději na posledním soudu. Nikdo mu neunikne: buď ho zažije za svého života na zemi, nebo k němu bude vzkříšen z mrtvých. Jednou nastane to, co říká Písmo: každé koleno poklekne před Ježíšem a každý jazyk vyzná, že je Pán.
Ten, kdo z lásky k Bohu Ježíše vyznával jako Pána za svého života na zemi a žil podle toho, ten bude věčnost trávit s Ním. A ten, kdo na Boha „kašle“ a Ježíše za svého života na zemi odmítl vyznat jako Pána a žil podle toho, ten bude věčnost trávit bez Něj ve věčném trápení. Tak jednoduché to je, tak spravedlivé to je. S nadsázkou by se dalo napsat, že jak si kdo zde na zemi ustele, tak si na věčnosti lehne.
Dobrá zpráva je, že Ježíšova velikonoční nabídka věčného života stále trvá. Přeji vám všem, ať si v tomto životě dobře ustelete. A zároveň chci ty z vás, kdo si dobře ustlat v tomto životě chcete, pozvat (nejen) na nedělní dopolední velikonoční shromáždění našeho Křesťanského společenství.
Stanislav Lorenc, duchovní a kazatel Křesťanského společenství K.Šenov