Téma: Vím, komu jsem uvěřil (?)
Úvod
Toto Pavlovo vyznání najdeme ve 2.Tim 1:12 a inspirovalo mě k pojmenování celého nového tématu. Jsem si totiž jistý, že jde o téma klíčové.
Podívejme se blíže, v jakém kontextu to Pavel Timoteovi píše. Zjistíme, že se Pavel nacházel v situaci, kdy se od něj - mimo jiné - odvrátili všichni z Asie, kdy zakouší útrapy a je ve vězení... V situaci, která evidentně nevypadá tak, jak si běžně představujeme požehnání. Pavla to však evidentně nerozházelo – nefňuká, nelituje se, není zmatený, nehysterčí, nepochybuje o sobě ani o Bohu, ale s jistotou vyznává "VÍM, KOMU JSEM UVĚŘIL". A to se mi moc líbí.
O kus dále ve 4.kapitole Pavel nabádá Timotea, aby neustále hlásal a vyučoval slovo, protože přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení. Ta doba se bude vyznačovat tím, že si lidé najdou učitele podle vlastních žádostí, aby jim říkali, co je jim příjemné a odvrátí se od pravdy.
Když se podíváme na svět kolem sebe, tak uvidíme – možná více než kdy jindy – tu pestrost v nabídkách a také v následování různých „bůžků“ a model. Podle libosti (co komu vyhovuje či co se mu líbí) se my lidé honíme a svůj život podřizujeme všemu možnému: konzumu, penězům, cestování, kariéře, sportu, koníčkům a požitkům všeho druhu. Realizujeme se ve vzdělání, v „lidských právech“, ekologii, politice. Věříme talismanům, horoskopům, józe, léčitelům, komunistům, evolucionistům, nacionalistům, okultistům, spikleneckým teoriím anebo v mimozemšťany.
A když se podíváme na církev či na „věřící“, můžeme tu „pestrost“ vidět také: „svatby“ homosexuálů, prosazování gender ideologie, toleranci smilstva a rozvodů, new age anebo skutkaření, zákonictví, střežení tradic, exkluzivní věrouky a sekty, manipulaci, elitářství…
Uvidíme, jak se dá skládat takové „křesťanské puzzle“ – z různých veršíků Písma se poskládá obraz Boha tak, aby se mi líbil a vyhovoval mi.
My protestanté se pak v tomto můžeme jevit jako experti: od Hnutí víry, evangelia prosperity, zdraví a moci, přes biblické důrazy baptistů, metodistů, adventistů, letničních až po liberalismus a humanismus.
Nejde mi zde samozřejmě o kritiku nějakých denominací nebo pokus je soudit, ale o vykreslení reality, ve které mohu lehce ztratit orientaci. Když však budu jako Pavel vědět, komu jsem uvěřil, když budu opravdu znát Boha takového, jaký opravdu je, tak získám odolnost vůči svodům a zkreslení falešných proroků a falešných učení nejen poslední doby.
Je to podobné jako s člověkem: když mám s někým vztah a opravdu ho dobře znám, třeba manžela či manželku, tak se nenechám žádnou pomluvou a šířenou nepravdou zmást, prostě tomu neuvěřím. Budu vůči lží pomluvy odolný.
Při probírání tohoto tématu nám tedy půjde o osobní vztah s Bohem. Půjde nám o to, jaký Bůh opravdu je. Budeme se držet zdravého biblického učení. Budeme pečlivě zkoumat Písma, abychom věděli, co se v nich opravdu píše a co je tím myšleno. Uděláme opak toho, co dělají lidé poslední doby, tedy k pravdě se přikloníme. Ať o nás také platí, že víme, komu jsme uvěřili.
Starozákonní a Novozákonní Bůh
Občas se můžeme setkat s myšlenkami, obyčejně liberálních teologů, které jako by navozovaly domněnku, že starozákonní Hospodin a novozákonní Bůh jsou dvě různé osoby. Z opačné strany církevního spektra zase zní, že Bůh je jeden, ale díky Ježíšově oběti se zcela změnila situace člověka v jeho vztahu k Bohu. A to je jistě pravda.
Zamyslíme-li se však nad tím z hlediska našeho tématu „ Vím, komu jsem uvěřil“, tak nám může dojít, že situace člověka se sice změnila, ale Bůh jako takový se tím nezměnil.
Když si přečteme Ježíšovu řeč v knize Zjevení v sedmi listech do sedmi sborů a porovnáme ji s některou z řečí, které měl Hospodin k svému lidu, tak zjistíme nápadnou podobnost. Uvidíme stejného Boha, žádný radikální rozdíl.
Ve této části Zjevení vidíme sedm konkrétních sborů a sedm jejich konkrétních reálií – žádnou alegorii s hlubokými skrytými pravdami. Těch sedm sborů se v principu neliší od našich sborů – jedná se o sbory „žijící“ po Ježíšově ukřižování, zmrtvýchvstání, nanebevzetí a po vylití Ducha svatého. Ale je tu jeden UNIKÁTNÍ ROZDÍL: Ježíšovo hodnocení, Ježíšova autentická zpětná vazba – ZPĚTNÁ VAZBA OD JEŽÍŠE. To nikde jinde nenajdeme. A proto se z toho náležitě poučme.
Sbor v Thyatiře (Zjevení 2:18-29)
Pokračujeme v tématu „Vím komu jsem uvěřil“, podíváme se a podrobněji zamyslíme nad situací sboru v Thyatiře.
Kdybychom do toho sboru přišli, co bychom zřejmě viděli? Jak by se nám to jevilo? Viděli bychom krásný a požehnaný sbor. Viděli bychom, že v tom sboru je prorokyně, která drží a přináší určité učení, určitý důraz, pro který má zjevení od Boha. To učení či důraz ve sboru roste, šíří se, nese ovoce ( viz děti…) a tuto prorokyni (i s jejím učením) vedení sboru toleruje.
Dále bychom byli svědky, jak tato prorokyně onemocní a její děti (ovoce služby?) zemřou. Její „následovníky“, pro které je autoritou, stihne (či málem stihne) soužení – podle toho, jestli to učení opustí.
Co bychom si nad tou situací možná pomysleli? Že je za tím útok toho zlého na Boží bojovníky? Že je třeba bojovat a zůstat věrný zjevení, které Bůh dal a kdo ho opustí a vyvázne tím z tohoto soužení, že vlastně neobstál ve zkoušce? Že je třeba bojovat a vyznávat nad její nemocí Boží uzdravení? Vyznávat, že v Kristu jsme již uzdravení a nemoc musí odejít? Jsem si téměř jistý, že nějak podobně bychom to jako charismatičtí evangelikálové vnímali.
Co ale na to říká Ježíš? Vzpomeňme si, jak jsme si minule říkali, že v případě listů sborům ve Zjevení máme unikátní „studijní“ materiál, kdy se sám Ježíš vyjadřuje ke konkrétním situacím v novozákonních sborech „našeho typu“.
Do jakého světla to dává On? Tu toleranci kárá a učení označuje za svod. Prorokyně dostala čas k pokání, ale ona se NECHCE odvrátit, Ježíš ji tedy trestá nemocí. Ježíš zahubil její děti. Její následovníky uvrhne do soužení Ježíš, pokud se neodvrátí od jejích činů.
Dále nám Pán sděluje i důvod k tomu všemu: aby sbory viděli / poznali, jaký ON je (tedy téma, které sledujeme) – že je ten, který zkoumá srdce/ motivy a že každému svému služebníkovi odplatí podle jeho skutků.
Je to pro nás povzbudivá zpráva? Určitě ano. Zaprvé: vidíme, že Ježíš zde netrestá nedokonalost či neproměněnost, ale vzpouru. Zadruhé: netrestá skutky, které jsou projevem nezbudovanosti, ale které jsou projevem falešného učení ( ti káraní drží svou představu / vidění / přesvědčení a neopouštějí to). Zatřetí: má oči, které vidí jasně (plamen ohně) a pevné nohy (z bronzu), říká o sobě, že zkoumá srdce a motivy (což u sebe můžeme a dokonce máme dělat my samotní) – je tedy spravedlivý (soudí nás opravdu spravedlivě) a proto k němu můžeme mít p l n o u d ů v ě r u.
SL