Voják a jeho boj

Voják a jeho boj – dokončení

 

Krátká rekapitulace

 

Na základě 2.Tim 2:3-4 jsme si říkali, že „dobrý voják Ježíše Krista“ se především chce líbit svému veliteli, tj. Pánu Ježíši. To je jeho motivace a tomu je vše podřízeno. Takový voják nevede své vlastní boje a po svém, ale bojuje v závislosti na veliteli. A to z něj činí toho dobrého vojáka.

 

Říkali jsme si, že se vede několik typů boje:

  • Vnitřní - se sebou sama, se svým strachem, žádostmi (2.Petr 2:11)…
  • Vnější - s okolnostmi a s lidmi (jako příklad jsme si uváděli opozici proti Timoteovi i Pavlovi)

 

Nyní se blíže podíváme na Pavlovy rady Timoteovi v 2.Tim 2:24-26

Víme, že Timoteus měl ve sboru odpůrce – konkrétní lidi. Dokonce ho Pavel nechal v Efezu proto, aby právě toto řešil. Přesto Pavel neříká, aby s nimi „zatočil“, ale nabádá ho, aby je trpělivě a v tichosti káral (poučoval) a na Bohu nechal, zda budou činit pokání k poznání pravdy a proberou se z Ďáblovy léčky. Pavel tedy ví, že ti odpůrci nemají pravdu, dokonce ví, že upadli do Ďáblovi léčky a přesto radí Timoteovi, aby to „nehrotil“. Že SNAD jim dá Bůh pokání. Je to podobné, jako když se má nechat růst koukol spolu s pšenicí – přebere se to až při žni (Mat 13:29).

Přestože mu Pavel radí právě toto, vidíme v církevní praxi – a to nejen v historii - že se často touto radou jako křesťané moc neřídíme.

 

Vysvětlení, proč Pavel radí tak, jak radí a proč si myslím, že je dobré se této rady – pokud možno –držet, najdeme v notoricky známem místě v Pavlově listu do Efezu: Ef 6:11-12

Nebojujeme totiž proti lidem, ale duchovním mocnostem. Je dobré nezapomínat, s kým to vlastně bojujeme. Pokud si ovšem vedeme vlastní boj bez závislosti na „veliteli“, tak se nám lehce stane, že bojujeme tam, kde nemáme, vyčerpáme se, zbytečně si přivodíme zranění a naděláme víc škody než užitku, zatímco se skutečný nepřítel docela dobře baví. Dva křesťani se perou a ten třetí – Ďábel – se směje.

 

V obou textech si můžeme všimnout, že zde vystupuje Ďábel a jeho léčky a nástrahy. Jak tedy bojovat efektivně, nenechat se mást Ďáblem a přitom nebojovat proti člověku? Jde to vůbec? Viditelně se potýkat s konkrétním člověkem (či lidmi) a přitom proti němu (nim) nebojovat?

 

Co je u člověka nemožné, u Boha možné je. Především je třeba vzít do důsledků fakt, že opravdu nebojuji s člověkem – tady je jasným ukazatelem a také pomocníkem moje láska. Mám lásku k bratrovi, který mi oponuje, který na mne útočí, pomlouvá mně? Láska k němu je mi obranou před „likvidačním“ bojem s ním. Koho miluju, tomu předsi neubližuju. A na tohle nikdo nemůže mít ze své vlastní síly, na to potřebuje Boží moc. Tady jakákoliv nezávislost na „veliteli“ končí. Díky Bohu :-)

 

Další věcí je správná zbroj: pravda, spravedlnost, odpuštění, víra, Boží slovo – zkrátka Boží zbroj.  Tou žádnému člověku neuškodíte! Nikde nečteme, že bychom měli bojovat výčitkou, lží či pomluvou a krýt se hořkostí a neodpuštěním. Naopak, používání těchto zbraní toho, kdo je používá,  z „dobrého“ boje diskvalifikuje (viz 2.Tim 2:5). Sice to může vypadat, že boj vyhrál (do cíle doběhl), ale cenu za to rozhodně nedostane. Cenu dostane ten, kdo třeba zdánlivě prohrával.

 

Podle toho, jak bojujeme, sami poznáme, za koho to vlastně bojujeme. Bojujme tedy tak, abychom se opravdu líbili našemu „veliteli“, Pánu Ježíši.


SL

 
© ksksenov.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma