Měřeno frekvencí výskytu při osobních gratulacích, jsou „zdraví(čko)“ a „štěstí(čko)“ jasným favoritem na vítěze nejoblíbenějších přání. Na záda jim možná poslední dobou dýchá přání „pohody“. Rovněž se za nimi vytrvale a dlouhodobě drží „láska“.
Druhým obvykle přejeme to, co mi sami považujeme za důležité. Alespoň formálně. Zdraví, štěstí, pohoda, láska.
Co je však v životě opravdu nejdůležitější? Je to zdraví? Možná znáte příběh Australana srbského původu Nicka Vujičiče, motivačního řečníka a křesťanského kazatele, který se narodil bez rukou a bez nohou. Pak víte, že přes své postižení žije radostnější a plnější život, než většina zdravých a silných – má nejen krásnou rodinu, ale ještě pomáhá po celém světě tisícům lidí měnit životy k lepšímu. Zdraví tedy asi není to nejdůležitější. Je to štěstí? Určitě znáte nějakého člověka, který je jeden den šťastný a druhý den – přestože v jeho životě nedošlo k žádné objektivní změně k horšímu – je nešťastný. Nebo znáte ze svého života tu naivní představu, že jakmile dosáhnete toho či onoho, anebo se vzmůžete na to či ono, konečně budete šťastní – a ono se tak nestalo. Lidské štěstí je opravdu ta „muška jenom zlatá“, přelétavé nic. Nebo mne ještě napadá to rčení o bláznu, který je šťastný, že našel hřebík. Těžko si představit, že by někdo z nás život takového „šťastného blázna“ považoval skutečně za to nejlepší pro sebe. Pocit štěstí tedy asi také nebude to nejdůležitější. Je to tedy ta módní pohoda? „Pohodovej život“? Pochybuji, že kromě sobeckého lenocha může něco takového člověka skutečně uspokojit. Tedy ne, tento výstřelek asi taky nebude to nejdůležitější. No a na řadě je láska. Je láska to nejdůležitější v životě? Zde bychom se měli nejprve zamyslet nad tím, co je vlastně ta láska. Pokud se necháme ovlivnit tím, jak nám lásku představují umělci ve filmech, písních či knihách, lehce si ji spleteme s pocitem zamilovanosti, který je ovšem většinou velmi sebestředný a navíc nestálý. V horším případě si lásku spleteme se sexuální touhou – a to je ještě větší průšvih. Láska zdaleka není jen zamilovanost a touha, je to mnohem víc. Zřejmě nejlépe popsal lásku apoštol Pavel v 1.listu do Korintu, jak můžeme číst v Bibli: „láska je trpělivá, dobrotivá, láska nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivá; nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nerozčiluje se, nepočítá zlo; neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou; všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží; láska nikdy nezanikne“. Na tomto textu si každý člověk může otestovat, zda to, co považoval za lásku, je skutečně láskou.
A nyní přecházím k závěru tohoto zamyšlení nad tím, co je v životě důležité, po čem člověk touží, co ho naplňuje a co dává jeho životu opravdový smysl. Avšak místo odpovědi na otázku, co je v životě to nejdůležitější, vám ocituji ještě jedno místo z Písma svatého, také z 1.listu Korintským: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo jej milují“. Bůh pro každého člověka připravil tak skvělé a úžasné věci, že si je ani neumíme představit, nikdy jsme o nich neslyšeli a ani je nikdy neviděli. Jsou tak nádherné, že převyšují naši představivost i naši zkušenost. Jsou to věci, které nám všemohoucí a vševědoucí Bůh „ušil na míru“. A budeme-li k sobě upřímní, tak si přiznáme, že kolikrát ani sami nevíme, co vlastně chceme. Bůh to však ví lépe, než mi sami a právě proto má to, co On připravil nám, potenciál učinit nás skutečně šťastnými. Ale je zde jedna důležitá podmínka: týká se to jen těch, kdo Jeho milují.
Stanislav Lorenc, duchovní Křesťanského společenství K.Šenov